Stav a perspektivy zpřístupňování středověkých a raně novověkých městských knih

Stav a perspektivy zpřístupňování středověkých a raně novověkých městských knih. Vědecká konference, Ústí nad Labem, 30.-31. října 2008. Uspořádala Katedra historie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem ve spolupráci s Katedrou pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Archiv hlavního města Prahy.

Ve dnech 30. a 31. října r. 2008 se na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem uskutečnila mezinárodní konference, zaměřená na mapování stavu a zpřístupňování městských knih středověku a raného novověku v širším středoevropském prostoru. Hlavním pořadatelem byla zdejší katedra historie pod vedením Michaely Hrubé.

Zastoupení odborníků v předmětné problematice bylo skutečně reprezentativní, neboť jednání se zúčastnili nejen přední naši, ale i zahraníční specialisté, zabývající se studiem a editací městských knih (zastoupeni byli badatelé z Německa, Rakouska, Polska, Maďarska a Slovenska). Přítomno ovšem bylo i mnoho dalších historiků a archivářů z našich pracovišť, v jejichž pracovních plánech figurují i přípravy edic. Vlastní jednání otevřela hlavní organizátorka  PhDr. Michaela Hrubá, PhD., která nastínila základní cíle konference, představila hostitelské pracoviště a především projekt Libri civitatis zaměřený na evidenci a zpřístupňování městských knih, který je zde realizován již od roku 2004. Poté zdůraznila úzkou souvislost problematiky městských pramenů a jejich zpřístupňování s dějinami měst a dlouhou tradici urbánních výzkumů v české historiografii. Zmínila také vývoj v posledních letech, kdy zájem o městský výzkum v domácí historiografii není příliš systematický a frekventovaný. 

Po úvodu zahájila vlastní pracovní jednání konference Ludmila Sulitková (Univerzita UJEP, Ústí nad Labem). V referátu Stav a perspektivy zpřístupňování městských knih v českých zemích se zaměřila na historii zájmu o městské knihy v našich zemích a upozornila, že zájem o zpřístupňování městských knih formou edic je v naší historiografii o poznání slabší pro období raného novověku nežli pro období středověku. Ani  středověkých knih ovšem nebylo za celé období od poloviny 19.století dosud edičně zpřístupněno více nežli 10%  z celkového zachovaného množství. Na první pohled se tedy nezdá tento stav příznivý, referující ovšem zdůraznila, že případná snaha zpřístupnit edicí co možná největší počet městských knih bez rozdílu jejich kvality by nebyla účelná a neodpovídala by ani potřebám historického bádání. V té souvislosti proto také naznačila, jakými směry by se měly ediční práce do budoucna ubírat. Vyslovila přesvědčení, že důkladné, kritické edice by se i výhledově mělo dostávat jen těm knihám, jejichž výpovědní hodnota je z historického hlediska mimořádná. Naproti tomu jiné knihy, zejména sériového charakteru (například knihy finanční správy), by bylo dle názoru referující vhodné zpřístupňovat tzv. hromadnou edicí, zahrnující najednou více knih téhož druhu, ovšem s důkladnými jmennými a především věcnými rejstříky, odrážejícími obsah jednotlivých rubrik zpřístupňovaných knih. Pro knihy soudního charakteru navodila jako adekvátnější přímo rejstříkování jejich zápisů, neboť navíc soudobé technologie umožňují vlastní editaci, respektive namáhavý přepis původních zápisů, pro „zasvěcené“ suplovat připojenou digitální kopií původního rukopisu (která by ostatně měla být v dnešní době připojena ke všem edicím bez rozdílu). Pro období novověké pak zdůraznila nutnost pokračovat v soupisu městských knih podle jednotlivých archivů, který by měl být jedním z hlavních úkolů hostitelského pracoviště v rámci zmíněného projektu Libri civitatis.

Další z referujících, Peter Johanek (Institut für vergleichende Stadtgeschichte, Westfälische Wilhelms-Universität Münster) představil Přehled vývoj a perspektivy výzkumu městských knih ve Spolkové republice Německo. Seznámil přítomné se stavem výzkumu tohoto svébytného typu pramene v Německu od jeho počátků v polovině 19. století, kdy hlavní zájem o studium tohoto typu pramene byl motivován ohledy právně historickými. O  počátku 20. století však nastoupily i první pokusy o hlubší výzkum městských knih a jejich kategorizaci, související s poznáním, že jde o obsahově nesmírně bohaté a typově různorodé prameny. Při bližším zkoumání je totiž patrné, že řádově od 14. století docházelo k stále větší diferenciaci městských knih podle druhů agend a městské kanceláře se už zdaleka nespokojovaly se zaznamenáváním důležitých záležitostí jen do jednotné smíšené knihy, která ve velké části měst představovala prvotní typ městem vedené úřední knihy. Upozornil zároveň, že knihám severních a severovýchodních oblastí věnoval stávající výzkum větši pozornost nežli knihám z jižního okruhu, kde se tedy v současnosti naskýtá ještě daleko širší prostor pro další bádání. Pro Německo, kde se nachází na řádově 2000 lokalit městského typu, je však samozřejmě stěží možné počítat v dohledné budoucnosti s komplexní evidencí a alespoň stručným diplomaticko-obsahovým zhodnocením všech dochovaných městských knih. V tomto směru byl jejich výzkum soustřednější v oblastech bývalého východního Německa, kde centralizovaně vedený projekt (pod vedením Reinharda Klugeho) podchytil na 21 000 svazků knih pro středověk a raný novověk z řádově 450 měst. Dále P. Johanek naznačil, jakými směry se ubírá současný oživený zájmem o studium a zpřístupňování městských knih v sjednoceném Německu (v poslední době zejména v širších souvislostech zpísemňování obecně) a podtrhl nutnost a přínos mezinárodní spolupráce na tomto poli historického výzkumu.

První blok jednání byl završen referátem Herberta Knittlera (Universität Wien) Möglichkeiten und Stand der Erschließung städtischer Rechnungsbücher in Österreich (15. – 16. Jh. (předneseným v zastoupení).H. Knitller zdůraznil, že sám stál řádově před deseti lety na vídeňské univerzitě u zrodu projektu zaměřeného na hloubkové studium finančních knih především horno- a dolnorakouských měst středověku a raného novověku, jehož účelem bylo nejen podchytit zákonitosti dobové finanční praxe, ale zároveň sledovat změny ve struktuře městského hospodářství na přelomu středověku a novověku. Připomněl, že už s nástupem novověku vznikají ve městech nové finančních úřady s vlastní „kasou“, což relativizuje účelnost zpřístupňování takových „dílčích“ knih klasickými metodami. Dle jeho názoru by tedy bylo prospěšné alespoň raně novověké městské knihy systematicky digitalizovat, což by operativně umožnilo výměnu získaných dat on-line i v širším, přinejmenším středoevropském prostoru (obdobnou již realizovanému projektu Monasterium).

Další blok jednání otevřel Richard Marsina (Trnavská univerzita v Trnavě) příspěvkem Stredoveké mestské knihy na Slovensku. Poukázal především na skutečnost, že Horní Uhry neboli území dnešního Slovenska tvořilo nejurbanizovanější část tehdejšího uherského království (s četně zastoupenými výsadními tavernikálními městy a také prosperujícími městy horními). Není tedy divu, že právě z území Slovenska jsou zachovány početné středověké městské knihy, z nichž k nejvýznamnějším patří knihy bratislavské, trnavské, košícké a banskoštiavnické. Pozastavil se nad diferenciací městských knih a zdůraznil nutnost edičně zpřístupňovat takové, jejichž historická hodnota je výjimečná. Bylo tedy velmi přínosné, že o konkrétních edičních počinech ve vztahu právě k trnavským městským knihám mohl pohovořit jeho kolega z trnavské univerzity Vladimír Rábik. Představil tedy jak edici městem vedené knihy příjmů trnavské farnosti z konce 15. století, kterou zveřejnil v r. 2006, tak historickou obcí dlouho očekávanou edici nejstarší trnavské městské knihy založené v 90. letech 14. století a referujícím publikovanou právě v závěru r. 2008. Jelikož Sborník archivních prací přináší podrobnější referát o této edici, lze na tomto místě pouze zdůraznit, že metodika uplatněná Vl. Rábikem naplňuje nejvyšší nároky ediční práce, neboť kromě vlastní edice a pečlivého vědecko informačního aparátu překládá zájemcům i vyčerpávající věcné a diplomatické zhodnocení pramene.

A slovenským městským knihám byl věnován i následující referát Stadtbücher, Rechtsbücher und Gerichtsbücher: Handschriften in slowakischen Archiven Ilpo Tapani Piirainena (Westfälische Wilhelms-Universität, Münster). Referující je jistě znám širší badatelské veřejnosti jako osvědčený editor především nejstarších právních knih z území Slovenska a ačkoli jeho zájem o zpřístupnění předmětných textů je především lingvistický, jeho pečlivé edice samozřejmě umožňují všestranné historické využití editovaných pramenů (sám referující se například zabýval vlivy magdeburského práva na utváření těchto souborů městských práv). Jako doklady žité právní praxe by ovšem stejně systematicky měly být podle Piirainenova názoru studovány i městské soudní knihy.

Do prostředí Slezska přenesl přítomné editor hlubčické právní knihy Winfried Irgang (Herder-Institut, Philipps-Universität Marburg) svým souborným referátem Stadtbücher in Schlesien. Ačkoli je podle jeho názoru zřejmé, že městské knihy z tohoto území by přispěly k hlubšímu objasnění tendencí historického vývoje v slezských knížectvích (sám pojem Slezsko je v pramenech těžko uchopitelný), úroveň městské historiografie a zejména úroveň edičních prací v tomto směru zde zdaleka není uspokojivá. Tento postesk také doplňuje vědomí o nenahraditelných ztrátách zdejší pramenné základny v důsledku událostí 2. světové války. W. Irgang tedy navodil své představy, v jakých etapách by se měl realizovat nezbytný projekt systematického studia městských knih ve městech různých kategorií (od velkých měst, jako byla Vratislav přes města střední kategorie jako Hlohov, Lehnice, Nisa a Svídnice po daleko početnější lokality nižšího řádu). Celkově by se tedy jednalo o průzkum písemností městské provenience v minimálně 150 lokalitách, na jehož základě by teprve bylo možné formulovat určitější závěry k vývoji tamějších měst. Pro první fázi by projekt musel zahrnout důsledný výzkum relevantních knihovních a archivních fondů, samozřejmě včetně fondů Zemského archivu v Opavě. I našim historikům se tedy nabízí vhodná možnost plodné spolupráce.

Druhý blok jednání uzavřela Ivana Ebelová (FF UK Praha) příspěvkem Revize soupisu městských knih českých do roku 1526 a jeho rozšíření do roku 1620. Limity vydávání městských knih a pravidla jejich editace. Jako spoluřešitelka výše zmíněného projektu Libri civitatis, specifikovala metodické postupy, jimiž by se měla v brzké budoucnosti ubírat nejen revize známého soupisu našich středověkých městských knih, ale zejména pokračování tohoto soupisu pro raně novověké období. Počítá se samozřejmě s evidencí prostřednictvím elektronických databází, jejichž údaje budu možné průběžně doplňovat.

Odpolední jednání, zaměřené už více k jednotlivým regionům či konkrétním městům otevřel ještě obecnějším referátem Městské kopiáře ve středověku a raném novověku Ivan Hlaváček (FF UK Praha). Městské kopiáře, jak známo, jsou pro badatele důležitým zdrojem informací o městy přijatých písemnostech, které už ve svých originálech dávno nemusejí být zachovány. Zdůraznil poznatek stávající odborné literatury v tom smyslu, že zatímco starší knihy tohoto druhu, vznikající v malém časovém odstupu po přijetí takových písemností, sloužily jako „studnice práv“ toho kterého města, mladší knihy byly pořizovány z primárně evidenčních hledisek. Zmíněna kategorizace je ovšem zároveň upozorněním na význam kopiářů pro historická bádání – pokud mladší jsou důležité téměř výlučně jen z hlediska obsahu písemností, prvé kromě tohoto momentu poskytují pro badatele i doprovodné poznatky o dobové městské správě, o vědomí právní důležitosti přijatých dokumentů a tedy i respektu k jejich uchovávání v dobových registraturách (archivech). V našich poměrech ovšem v jednotlivých městech trvalo poměrně dlouho, než byl nashromážděn potřebný počet privilegií hodných přepisu. V této souvislosti I Hlaváček připomněl, že pro dobu předhusitskou jsou z našich měst známy dva takové pokusy z měst rozdílné úrovně, totiž Kadaně a Starého Města pražského (zde jde o dvě knihy, totiž Liber vetustissimus a Liber vetustissimus privilegiourm), kde je ovšem už možné dobře sledovat tendence dalšího vývoje, vedoucí k přepisu zásadních listin pro trvalejší paměť také do tzv. pamětních knih.

Následoval referát Stand und Perspektiven der Stadtbucherschließung im Stadtarchiv Braunschweig Henninga Steinführera (Stadtarchiv Braunschweig), který v nedávných letech zpřístupnil edičně jak výmarské knihy pozdního středověku, tak lipské radní knihy posledních desetiletí 15. století. H. Steinfürer tedy ze svého pohledu dokonalého znalce fondů, jež spravuje, nastínil nejen stav dochování městských knih v braunschweigském archivu (nejstarší knihy pocházejí z konce 60. let 13. století), ale také výhledy dalších edičních prací. Zcela ve shodě s úvodním referátem uvedl, že jen knihy výjimečné výpovědní hodnoty je nutné i nadále zpřístupňovat klasickými edicemi, zatímco obsah jiných druhů knih (například knih testamentů) by bylo adekvátnější přiblížit dalším zájemcům přímo rejstříkováním jejich zápisů, samozřejmě s akcentem na dobře tvořená věcná hesla.. Zdůraznil také potřebnost soupisů a zprostředkovávání základních údajů o knihách včetně jejich kodikologického popisu prostřednictvím internetu. Zainteresované posluchače muselo tedy metodické souznění s našimi projekty skutečně potěšit.

Následovalo vystoupení Mgr. Marcina Grulkowského (Instytut Historii Polskiej Akademii Nauk im. Tadeusza Manteuffla, Pracownia Historii Gdanska i Dziejou Morskich Polsku, Gdańsk) Die ältesten Stadtbücher der Hauptstadt Gdańsk auf der Basis von Kanzleisystemen der Hansestädten im 14. und  im 15. Jahrhundert. Referující se zaměřil na vymezení odlišnosti i podobnosti kancelářských systémů hlavního města Gdaňsku a dalších hansovních měst v pozdním středověku. Zatímco obecně se přijímá, že původně smíšené radní knihy se teprve postupem doby rozrůzňují na knihy pro jednotlivé agendy, M. Grulkowksi upozornil na tři základní modely přístupu k písemné fixaci určitých typů zápisů v jednotlivých městech Německa. Jak známo, například v Kolíně nad Rýnem, Hamburgu a Revalu bývaly již v první fázi existence městských správních orgánů zakládány jako nejdůležitější pozemkové knihy. Naproti tomu třetí ze zjištěných modelů, totiž ten, který odpovídá nastíněné obecné tendenci, se v největší míře uplatnil v převážné části zkoumaných hansovních měst (Göttingen, Lübeck, Stralsund, Rostock, Kiel, Schwerin ad.). Na základě své důkladné znalosti zdejších městských knih ovšem referující doložil, že v říšském městě Gdaňsku a i v některých dalších hansovních městech se rovněž již od poloviny 14. století uplatnily i zmíněné pozemkové knihy, případně i jiné specializované knihy, přičemž u pozemkových knih zjistil výjimečně už ve středověku i typ knih s tzv. reálnými foliemi pro jednotlivé nemovitosti.

Dalším z příspěvků zabývajících se prostorem severu střední Evropy byl referát týkající se města Rigy Matthiase Thumsera (Fridrich-Meinecke-Institut, Berlin) Die Amtsbücher im Archiv der Compagnie der Schwarzen Häupter zu Riga. Jak už z názvu vyplývá, jmenovaný představil svébytný typ knih zdejší obchodní kompanie, v našich poměrech zcela neznámý. Nastíněním výsledků pečlivého rozboru zápisů těchto knih doložil přesvědčivě návaznost této specifické agendy na dobové úřadování vlastní městské správy v  litevské metropoli.

Závěrečný čtvrtý jednací blok prvního dne byl zahájen příspěvkem Jaroslavy Mendelové (Archiv hlavního města Prahy) příznačně nazvaném Zpřístupňování městských knih v Archivu hlavního města Prahy (referát přednesen v zastoupení). J. Mendelová poukázala na dlouhou tradici systematické evidence městských knih původních pražských měst ve zdejším archivu a zároveň přítomné seznámila s projektem jejich novodobé katalogizace, jehož výsledky jsou v posledních letech zanášeny do specializované elektronické databáze. Pražský městský archiv je tak vedle městského archivu brněnského, jehož fondy městských knih jsou s pražskými co do objemu srovnatelné, jedním z našich pilotních archivních pracovišť, důsledně katalogizujících fondy městských knih. Vlastních edic pražských městských knih je ale naproti tomu zatím poskrovně.

Ke specifické kategorii městských knih, totiž knihám finančním a jejich zpřístupňování, byly obráceny dva další příspěvky, které uzavřely náročné jednání prvního konferenčního dne. Hana Jordánová (Archiv města Brna) a Ludmila Sulitková přiblížily ve společném referátu Možnosti edičního zpřístupnění brněnských finančních knih dosavadní stav a výhledy těchto prací. Zainteresovaným odborníkům je jistě známo, že péčí Archivu města Brna vyšlo v posledních letech několik zdánlivě drobných, ovšem obsahově „nutných“ svazků edic zdejších početních městských knih editorky L. Sulitkové, jež zpřístupnily dalším interesentům celé řady obsahově shodných knih pro období středověku a raného novověku do r. 1619. Tato tzv. hromadná edice, jejíž hlavní zásady byly jmenovanou nastíněny už v úvodním referátu, musí být samozřejmě doprovozena důkladnými jmennými a věcnými rejstříky (a v případě brněnských knih jsou u každé kodikologické jednotky uváděny i výsledky komplexního paleografického rozboru zdejších městských knih). Tento typ edice představuje podle názoru referentek jeden z  možných „účelných“ modelů pro edice městských knih obsahujících strukturované údaje účetního rázu. Jelikož ovšem brněnský archiv uchovává z této kategorie ještě i mnohé berní knihy a rejstříky, z nichž zatím byla samostatnými edicemi zpřístupněna jen jejich část z druhé poloviny 14. století, navodily referující svou představu pokračování tohoto edičního podniku do raného novověku tak, aby korespondoval jak se zásadami uplatněnými v dosavadních edicích, tak se zásadami uvedené hromadné edice.

Závěrečné vystoupení patřilo Janusovi Tandeckemu (Uniwersytet Mikołaja Kopernika, Toruń). Ten ve svém referátu Mittelalterliche Finanz- und Rechnungsbücher der Alten Stadt Thorn und ihre Editionen nastínil druhové bohatství zdejších městských knih, z nichž zvláště početní knihy se již v minulosti staly předmětem zájmu editorů. V intencích dobového pojímání edičních podniků stál však zcela v pozadí zájem o publikování výsledků vědecké kritiky, což pochopitelně nemůže vyhovovat dnešním požadavkům na úroveň ediční práce. Je tedy potěšitelné, že J. Tandecki jako jeden ze spoluautorů (spolu s M. Thumserem) novelizovaných edičních pravidel pro vydávání pramenů z příbaltského regionu mohl zároveň referovat a obnoveném zájmu o edice toruňských finančních knih a jejich postupném editování v rámci publikační řady Prameny k dějinám středověké Toruně. Jelikož i v tomto vydavatelském okruhu bylo, jak naznačeno, zapotřebí reflektovat dosavadní zkušenosti s ediční prací, pozastavil se J. Tandecki podrobně u jednotlivých uplatňovaných zásad (z těch bylo patrné, že i polská praxe, podobně jako praxe maďarská, se od našich zásad liší například jinými způsoby užívání různých typů závorek).

Po nepochybně pro všechny náročném jednacím dni následoval společenský večer na zámku v Krásném Březně, aby se pak jednání dalšího dne soustředilo na další svébytné typy městských úředních knih a na již navozené konkrétnější postřehy ohledně „nástrah“, které editorům působí rozličné způsoby zápisů v originálních pramenech jejich adekvátní zohlednění v edicích.

Pátý programový blok druhého dne jednání otevřel referátem Ratsmandate und städtische Policey - eine editorische HerausforderungWolfgang Wüst (Friedrich-Alexander Universität Nürnberg-Erlangen). Je překvapivé, že ačkoli radní mandáty a tzv. policejní řády obsahují nespočetné údaje využitelné pro širší historické interpretace, nebyla těmto pramenů v  širším evropském prostoru věnována dosud zasloužená badatelská pozornost. Situace se však v Německu v posledních letech v tomto ohledu zásadně mění – nejenže W. Wüst mohl připomenout záslužné kritické zpracování centrálních říšských policejních řádů ze 16. století z pera Matthiase Webera, ale přiblížil také systematický projekt repertoria těchto řádů, realizovaným v nedávné době Max-Planck Institutem ve Frankfurtu nad Mohanem pro říšká i švýcarská města (Frankfurt nad Mohanem, Kolín nad Rýnem, Curych, Bern, Ulm, Norimberk, Augšpurk ad.). Sám W. Wüst, ovšem mimo tuto ediční řadu, přispěl k objasnění politiky tzv. dobré policie jako nástroje městského pořádku ve středověkých městech kritickým zhodnocením a zpřístupněním norimberských radních nařízení z druhé poloviny 15. století z Norimberka a z území Švábska, Bavor a Frank (ve 4 svazcích).

Na obsažnou problematiku smolných knih jako jeho z pramenů přibližujících trestně právní praxi upozornil ve svém obsažném příspěvku Stav a perspektivy vydávání smolných knih a příbuzných pramenů k dějinám hrdelního soudnictví v českých zemích Petr Kreuz (Archiv hlavního města Prahy). Poukázal na skutečnost, že tzv. smolné (též černé, krevní) knihy jsou v poslední době v rámci raně novověkých městských knih (i když ovšem nemusejí být vždy městské provenience) u nás nejfrekventovaněji vydávaným pramenem, a to z pochopitelných důvodů – jejich zápisy je totiž možné vhodně zúročit nejen ve vztahu k vlastnímu fungování systému hrdelního soudnictví a k uchopení kriminality jako součástí právních a sociálních dějin, ale také ve vztahu k dějinám každodennosti, dějinám mentalit a myšlení, dějin sociální komunikace ad.. Jejich editoři by si však měli být vědomi skutečnosti, že podle svého obsahu, způsobu vedení a tedy i době vzniku představují smolné knihy dvě základní skupiny – starší vznikající přibližně do poloviny 17. století a pak knihy mladší do vydání trestně právních zákoníků v poslední čtvrti 18. století. Poté, co P. Kreuz zhodnotil úroveň dosavadních edičních pokusů na tomto poli, pozastavil se hlouběji nad perspektivami jejich vydávání a také nad zpřístupňováním knih ortelů pražského apelačního soudu, které bývají obecně považovány za komplementární prameny. Vzhledem k vývoji apelačního soudu a uplatnění tzv. akuzačního procesu městskými soudy, z nichž bylo možné odvolání, je zapotřebí si uvědomit, že ovšem případy projednávané v tzv. inkvizičním procesu nalézají v tomto druhu pramene opodstatněně zastoupení až od poslední čtvrtiny 17. století. Referující dále upozornil na kategorizaci těchto knih na knihy čistopisů a konceptů ortelů (tzv. ortelních manuálů), přičemž pro zpřístupnění vlastních knih ortelů se i podle jeho názoru jeví jako nejvhodnější forma uplatnění tzv. rozšířené  regestové edice.

Na tento referát vhodně navázaly diskusními příspěvky mladé badatelky Kláry Woitschová-Kučerová (FF UK Praha) a ve společném příspěvku dále Romana Kmochová a Petra Paterová. (obě studentky FF UK Praha) Zatímco první z nich se v příspěvku příznačně nazvaném Edice nebo databáze? Ortelní manuály jako komplementární pramen k poznání raně novověkého městského soudnictví zaměřila na možnosti zpřístupňování českých i německých řad ortelních manuálů a plédovala namísto klasických edic pro jejich zpracování ve speciálních databázích, další dvě referující se věnovaly Problémům spojeným se  zpřístupňováním soudních knih na příkladu královských měst Louny a Slaný v raném novověku (dodejme, že jde o přípravu edic uvedených knih z přelomu 16. a 17. století)..Z tohoto společného  příspěvku dostatečně názorně vyplynulo, že editor musí případ od případu zvažovat povahu zachovaných městských knih - zatímco totiž pro slánskou knihu bylo nutné pro její mimořádnou výpovědní hodnotu volit formu plnotextové edice, u soudobé lounské knihy svědomí bylo adekvátnější postupovat přímo regestováním jejích jednotlivých zápisů.

Pátý programový blok uzavřela Katalin Szende (Central European University, Budapest) referátem, zpracovaným společně se svou spolupracovnicí Judith Majorossy Stadtbücher in mittelalterlichen ungarischen Städten (mit besonderer Berücksichtigung Pressburger Protocollum Testamentorum a zaměřeným tedy přednostně, v kontextu knih podobného druhu zachovaných ze soudobých Uher, ke knihám nesporného soudnictví středověké Bratislavy. I tento referát vycházel z připravovaného edičního záměru referentek (obě zastupovala na konferenci K. Szende), totiž zpřístupnit nejstarší bratislavskou knihu testamentů založenou už na konci 20. let 15. století a obsahující do konce středověku na 900 záznamů posledních vůlí zdejších měšťanů. K. Szende se pozastavila obecně nad vývojem kompetencí městských kanceláří ve vztahu ke zpísemňování důležitých právních počinů jak měst jako celku, tak jeho jednotlivých obyvatel, přičemž upozornila, že podmínky k plně autonomnímu úřadování městských kanceláří jako výkonného orgánu městské správy se v uherském království obecně formovaly až od 60. let 14. století. Na tomto místě lze ještě připomenout, že K. Szende je dlouhodobě výzkumně orientována na problematiku uherských a tedy i slovenských měst středověku a raného novověku a že její zásluhou se v posledních letech také obnovila ediční řada, v níž jsou systematicky zpřístupňovány nejstarší městské knihy Šoproně (viz souborný referát v tomto čísle SAP).

I další referující, kteří zahajovali další blok jednání, totiž Jens Klingner a Robert Mund (oba z Stadtarchiv Dresden) navazovali společným příspěvkem Die Dresdner und Altendresdner Stadtbücher – Spiegel städtischen Lebens im Spätmittelalter svými konkrétními poznatky ze zpřístupňovnání středověkých knih, v tomto případě knih původních měst Drážďan a Starých Drážďan (dnes předměstí na druhém břehu Labe), a to rovněž v širokém kontextu vývoje zdejších městských správních orgánů. Zajímavé je zjištění, že v obou těchto městech se správní struktury, jakož i městské knihy, formovaly ve srovnání s jinými oblastmi poněkud opožděně. Ze středověkých drážďanských knih se tak do současnosti dochovalo sedm (z celkového rozpětí let 1404-1537), pro Staré Drážďany jde o dvě knihy z rozpětí let 1412-1528. Záviděníhodnou je skutečnost, že všechny tyto knihy budou v brzké době zpřístupněny moderními edicemi. Zatímco totiž první tři drážďanské knihy byly publikovány v r. 2007 (včetně přepracované edice nejstarší knihy, editované již v 60. letech Elizabeth Boerovou a rekonstrukce druhé knihy, zničené za války, na poédkloadě její starší transkripce), už koncem r. 2008 mohla díky společnému úsilí J. Klingnera a R. Munda (zasvěcených do ediční praxe profesorem řezenské univerzity Jörgem Oberstem a ředitelem drážďanského městského archivu Thomasem Küblerem) vyjít edice následných dvou knih (viz recenze I. Hlaváčka v Archivním časopise 2009). I další svazky drážďanských knih, jakož i knihy starodrážďanské, nalezly už své editory a tak by se jejich edice měly na knižním trhu objevit opět jen v malém časovém odstupu.

Následující příspěvek Jana Mareše, Soudní knihy středověkých měst v ediční praxi – minulost s budoucností? (Státní oblastní archiv Litoměřice, organizační jednotka Státní okresní archiv Louny). Přednášející, výborný znalec městských knih královského města Loun a zejména zdejších knih soudních, navodil - podobně jako L. Sulitková v úvodním referátu – přehledně nejprve současný stav zpřístupňování našich městských knih a v další části příspěvku se zabýval perspektivou (a účelností) edičních podniků. Je třeba si klást otázku „cui bono“, s čímž úzce souvisí efektivnost volených postupů, které rozhodně nemají vycházet z úporné snahy „znovu přepisovat“ dochované archivní bohatství. Při úvahách o jehovyužitelnosti následujícími generacemi musí dnes nutně hrát svou roli i pořizování kvalitních jak ochranných, tak studijních digitálních kopií, samozřejmě s využitím indexovacích programů. V tomto smyslu tedy jeho vystoupení korespondovalo také s již uvedenými názory některých zahraničních kolegů (Johanek, Knittler, Steinführer ad.), neboť tento způsob by v budoucnu umožňoval rovněž operativní výměnu informací online.

K zpřístuňování městských knih z prostoru západních Uher byl zaměřen příspěvek Jánose Némétha (Univerzita Veszprém) Was ist aus dem städtischen Schriftverkehr in die Stadtbücher gelangt? (Am Beispiel spätmittelalterlicher und frühneuzeitlicher Stadtbücher Ödenburgs). Negativní otázka položená v názvu je provokativní - J. Néméth se totiž na základě systémové analýzy nejen dochovaných knih města Soproně, ale i dalších komplementárních pramenů městské provenience pokusil dobrat ke zjištění, jaké právní akty a události dobového života naopak v knihách nenalezly zastoupení. Jelikož si dobře uvědomuje, že vedení městských knih bylo v jednotlivých městech značně svébytné, je mu zřejmé, že výsledky výzkumu sice nemohou být posloužit jako obecně platná premisa, mají ovšem ten význam, že mohou přispět k objasnění možností rekonstrukce obsahu a forem městské „Schriftlichkeit“ a tedy v důsledku také k zodpovězení souvisejících širších otázek především k charakteru dobového právního klimatu. O konkrétních Némethových edičních počinech, totiž nedávném zpřistupnění šoproňské soudní knihy z let 1423-1531 viz více v souborné recenzi v tomto čísle Sborníku archivních prací.

Následoval podnětný diskusní příspěvek Martina Štindla (Moravský zemský archiv Brně, organizační jednotka Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou) nazvaný Míra ediční interpretace a vycházející z referentových zkušeností s přípravou edice barokní kroniky z Velkého Meziříčí. Jeho odpovědi na zásadní otázku, kde leží objektivní míra editorových interpretací, se soustřeďují do třech závěrů. Metodická rozmanitost a přizpůsobování  přístupů podle charakteru pramene nutně činí z každé edice značně tvůrčí proces, při němž editor vystupuje zároveň jako historik a měl by tedy v první řadě reflektovat zasazení pramene do širších historických souvislostí. Míra ediční interpetace se pak odvíjí jak od jeho osobnostní individuality, tak hlavně od subjektivity vlastního pramene.

Dalším podnětným příspěvkem vedoucím k zamyšlení nad adekvátností editorových postupů byl referát Hany Pátkové (FF UK Praha) Proměny zápisů a proměny funkce některých středověkých městských knih v průběhu jejich vedení – problém volby vhodného edičního zpřístupnění. Referentka mohla zhodnotit své bohaté editorské zkušenosti vycházející jak z dřívější editace staroměstské berní knihy ze 30. let 14. století, tak zejména z aktuálně připravovaného zpřístupnění naší vůbec nejstarší městské knihy, staroměstského Liber vetustissimus. Pozastavila se v první řadě nad problémy, které editorovi působí postupné změny obsahu předmětných pramenů, četné dodatečné přípisky, specifické způsoby škrtů, respektive snaha již dobových písařů o určité tabelární vyhodnocení například finančních údajů. Editor tedy stojí před náročným úkolem nejen rozpoznat tuto dynamiku, ale zároveň ji vhodným a dalším uživatelům srozumitelným způsobem v edici naznačit.

Na podobné problémy pak v souvislosti s přípravou edic vybraných jednotlivin z fondu města Pelhřimov upozornili také manželé Martínkovi. Zdeněk Martínek (Moravský zemský archiv Brno, organizační jednotka Státní okresní archiv Pelhřimov) nastínil v referátu Liber memorabilium města Pelhřimova z let 1643 – 1761 – několik poznámek k edičnímu zpracování otázky vynořující se v souvislosti s  připravovanou edicí této obsahově zajímavé pamětní knihy kdysi biskupského, od r. 1596 královského města. Zdůraznil, že zvláště veřejnoprávní zápisy, obsažené ve zkoumané pamětní knize, si zaslouží zvláštní pozornosti nejen editorovy, ale i historiků Pelhřimova, neboť plasticky reflektují základní peripetie vývoje panovnického města v podmínkách postupně upevňovaného panovnického absolutismu. V knize jsou například zastoupeny i záznamy o nepokojích mezi poddanými a samotnými obyvateli města, vypovídající o konfliktních sférách uvnitř mikrokosmu měšťanů. Ač jde tedy o knihu z mladšího období, představuje nepochybně svým obsahem mimořádný zdroj poznatků k historii města a jako taková si tedy plně zaslouží celistvou editaci.

Komplementární  příspěvek Městské knihy do roku 1600 na Pelhřimovsku a možnosti jejich edičního zpracování, se zvláštním zřetelem k nejstarší pelhřimovské městské knize (1417 – 1575) zazněl z úst. Lenky Martínková (FF JU České Budějovice), která se, jak zřejmo, vrátila do staršího období a upozornila na nutnost edičně zpřístupnit především vůbec nejstarší pelhřimovskou knihu, případně i knihy některých dalších měst širého regionu, jichž se v pelhřimovském archivu uchovalo celkem 14 (kromě vlastního Pelhřímova jde o knihy z Hořepníka, Pacova, Počátek, Kamenice nad Lipou, Černovic, Lukavce a Žirovnice), z větší části ovšem novověké. Z těchto charakterem pestrých knih se zatím moderního edičního zpracování dostalo pouze výjimečné kamenické právni knize z let 1462-1579 (soubornou edici pod názvem Právaa privilegia městaKamenice nad Lipou1462-1798 připravili a v r. 2004 vydali  Irena Kročilová, Zd. Martínek a L. Martínková). V současnosti se v pelhřimovském archivu pracuje ještě na edičním zpřístupnění tzv. knihy pelhřimovského statku a druhé nejstarší pelhřímovské městské knihy. Variabilita pramenů, jež by bylo zapotřebí zprostředkovat širší badatelské veřejnosti, přímo vybouzí, jak L. Martínková naznačila, ke kombinaci klasických edičních metod (tedy zpřístupnění zápisů in extenso anebo regestovou formou) s digitálně pořízenými kopiemi původního textu, respektive z nich vzešlou faksimilovou edici.

Přestože program konference byl velmi náročný, zůstal ještě dostatek prostoru pro volnou výměnu názorů v diskusi, jež následovala jak po jednotlivých blocích, tak i potom v závěru konferenčního jednání. Vcelku řečeno, zkušenosti editorů se zpřístupňováním městských knih středověku a raného novověku v širším středoevropském prostoru (jazykově jde především o knihy latinské a německé) jsou navzdory odlišnostem ve vedení knih v jednotlivých městech, a tedy různorodé materii, obdobné. Ačkoli se v jednotlivých zemích, jak naznačeno, mohou lišit přístupy v uplatňování konkrétních edičních praktik (závorky, zásady transkripce či transliterace ad.), přítomní se v podstatě bez větších výhrad shodli v názoru, že výhledově by se klasické formy edic měly uplatňovat jen u obsahově výjimečných knih. I když i tyto edice budou jistě v budoucnu pravidelně doprovázeny rovněž digitálně pořízenými kopiemi originálu, tyto technologícké možnosti moderního věku by mohly ve větší míře v budoucnu přímo suplovat pracné editace původních záznamů, a to v případě knih menšího významu (anebo knih, u nichž jde prvořadě o stručné vystižení věcné podstaty jejich záznamů, jako jsou knihy finanční, soudní ad.). Velkou část editorových potíží působí totiž právě technicky odpovídající naznačení různých změn v textu, přípisků, škrtů a dalších úprav. Je ovšem mimo vší pochybnost, že při takových přístupech by hlavní důraz musel být položen na vypracovávání důkladných jmenných a věcných rejstříků jako vlastně samostatného typu edice. Připojení elektronicky pořízených kopií, ve své podstatě tedy faksimile originálu, by pak „paleograficky gramotným“ uživatelům (a jiní sotva budou edice využívat) nejenže nemělo působit obtíže, ale naopak jim v práci s textem mohlo výrazně napomoci (možnost přiblížení špatně čitelných partií apod.). Zdá se tedy, že i do přípravy edic městských knih vstupuje nová éra, které znamená  daleko užší spolupráci s informatiky.

Potěšujícím bylo zjištění, že názory a podněty odborníků i sousedních zemí v obecných otázkách současné ediční praxe plně korespondují i se zásadami, uplatňovanými v rámci zmíněného projektu Libri civitatis ústecké univerzity. Další možnosti názorové výměny pak vhodně nabízí také po konferenci zřízená elektronická konference,  díky které může být diskuse účastníků konference dále rozvíjena.

Michaela Hrubá - Ludmila Sulitková - Vilém Zábranský

Copyright 2011-2012. Libri civitatis - dokumentace a zpřístupňování městských knih v České republice. Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem. Webmaster: Martina Beranová.
Joomla templates 1.7 free by Hostgator